Úvaha o lob(b)ování

Existují dvě písemné varianty slova, které zní stejně. Proto ta závorka. Něco málo si o tom řekněme.

 Lobovat v tenise je svým způsobem umění. Je užitečné lobování ovládat a je to také regulérní způsob boje. Protože to ale není české slovo, podívejme se do slovníku co to přesně je. Najdeme tam, že lob je vysoký míč a lobovat je hrát vysoký míč. Smyslem je, aby si protihráč ani neškrtl. Tak se dají získat dobré body. Lobbovat zní úplně stejně, ale ve slovníku najdeme: intervenovat poslance; v Americe pak ovlivňovat poslance, případně takto prosaditi. Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že to vlastně také znamená „zahrát vysoký míč“, aby si někdo jiný ani neškrtnul. To jedno „b“ tomu ale dá pořádný nemorální nátěr. Při tenise je přelobovávaný hráč ve hře a je na tahu. Může na lob reagovat. Při lobbingu však ti, co jsou „přehazováni“, tj. občané, nejsou ve přímo hře, protože se u nás do hry dostanou jen jednou za 4 roky (pokud není zkrácené volební období!). A to je již hra, při níž byl lob(b) použit, dávno u konce. Kdo se tedy lobováním dostane do hry? Jsou to vybrané skupinky občanů, jejich zájmy mají převážit nad zájmy celku, občanů, kteří chtějí narušit normální řád věcí. A to je vysoce nemorální, protože v důsledku toho tyto vybrané skupinky získávají nezasloužené výhody proti ostatním. Někdo sice může namítnout, že je to zasloužené, protože je to stálo nemálo peněz a úsilí. Problém ale je, že ty peníze, co je to stálo, byly získány zase nějak podloudně. Někdy pomocí tunelu, někdy lobbováním a někdy byly jen jednoduše ukradeny.  Náš největší problém je, že značná část našich zástupců, v senátu i ve sněmovně jsou buď sami lobbisti a nebo se moc těší, až je nějaký lobbista osloví, protože ani kuře zadarmo nehrabe. A pak si s čistým svědomím mohou jít zalobovat na tenisový kurt. Někteří to dokonce vylepšili tak, že současně lobují i lobbují. Na tenise se toho dá probrat! Smutné je, že výsledky lobbingu jsou obvykle devastující a nevratné. Vidíme to v neustálé „betonizaci“ naší krajiny, zastavováním každého volného zeleného plácku skladovými prostorami, kancelářemi případně luxusními obytnými areály, nebo prodáním čehokoli, komukoli, jen když na tom vydělám. Smutné je, že se takto chovají zastupitelé i na nižších úrovních, kde by bezprostřední pohled na devastující důsledky přece jenom mohl mít odrazující účinek. Bohužel ale stále platí, že lesk zlata oslňuje a zaslepuje. Je zvláštní, že se v demokratické společnosti může oficiálně jednat takto nedemokraticky. Je na čase, aby bylo lobbování zakázáno, protože to znemožňuje nalézat optimální řešení problémů, kde slovo optimální znamená nejlepší pro celou společnost. Bohužel tudy v našem parlamentu cesta zatím nevede, protože politické strany jsou největším nástrojem lobbistů a často také jejich líhní a chovnou stanicí. Teoretická, avšak málo pravděpodobná (s minimální účinností) možnost je provést selekci pomocí voleb, byť jen jednou za 4 roky. Druhá možnost je, že bychom se všichni, tím myslím všichni na volby vykašlali (to by byl fofr!!). To je ale ještě méně pravděpodobné než předchozí možnost. Pan Karel Čapek kdysi o válce napsal, že je to hromadné selhání jednotlivců. A to je nebezpečí té druhé varianty. Rozhodně bychom ale neměli hnít v nečinnosti.